Ustrnu nejspíše na místě,

půl z toho vypadá nejistě,

zbytek byl vychrlen navzdory.

Předkládám podivné názory,

které se nekryjí s poptávkou,

ideu veškerou nijakou,

talent se nepotkal v prostoru.

Před verši postrádám pokoru,

leností odváděn od prózy,

studium sbírá se z narkózy,

kdo ví, zda procitne poznovu.

Často se cítím jak po novu,

ač nejsem ošizen na mozku,

myslívám neskromně na trosku,

co vzniká z přemíry váhání.

Ač nejsem vystavěn na klání,

"poučen" opět se zaslechnu,

konečně, když jsem si naběh, nu,

co bych chtěl objevit za půdu.

Klidně si udělám ostudu,

horší je schovat se do davu,

co umí omlátit o hlavu

vše, co se nerado poslouchá.

Někdy jsem váhavá nadmoucha,

jindy mám z pověsti výsady,

netrpím jásáním pro spady,

které se otiskly do duší.

Buď navždy šťasten, kdo netuší,

paměť je věrná jak světice,

klidně mi pošlete petice,

stejně zas napíšu říkanku.

Než někde postávat u stánku.

Když to jde, nechám to koňovi.